O mně

Jak už jistě víte: HROZNĚ MILUJU PSI i jiná zvířata, s výjimkou pavouků, ovšem :)...

JAK TO VŠECHNO ZAČALO: Myslím, no já to vím, že jsem se s láskou ke psům narodila. pocházím ze  Žichlínka, kde jsem poznala, jak miluju psi a nedokážu bez nich žít.

Když tátovi bylo 13 let, tak mu rodiče koupili psa, Německého ovčáka Barryna. Chodil s ním na cvičák, věnoval se mu, složily spolu i zkoušky ze zákl. poslunosti. Ale bohužel, jak mu padlo 15 nebo 16 (přesně newím), tak ho psi přestaly bavit a radši chodil na diskotéky.

Když jsem se narodila s Barrynem jsme se stali největšími a nejlepšími kamarády. Měl mě rád a já jeho taky.

Nějak když mi byli 2 roky, tak jsme se přestěhovali do Lanškrouna do bytu 1+1 a tím , takže žádný pes nepřipadal v úvahu.

Nevím přesně kolikátého to bylo, ale když mi byli 4 roky, tak Barryn zemřel. bylo mu 12. Byl již starý a jak spal ve stodole na betonu, jakoby na něco čekal, tak mu onemocněli klouby.

Jak jsem rostla, tak jsem začala pořád intenzivněji toužit po psovi. V 5-ti letech jsem začala chodit k sousedce, která měla jezevčici Betynku. S ní jsem se seznámila zrovna když měla štěňátka. Časem, až štěňátka odešly do nových domovů jsem si Bety začala půjčovat na procházky. Braly jsme ji i na výlety. nahradila mi psa. Naučila mě toho spoustu a jsem ji za to vděčná.

Venčit Betynku mi nestačilo. Chtěla jsem svýho psa, který by mě vítal, když jsem chodila ze školky domů (později ze školy), kterýho bych mohla brát ven kdykoliv se mi zachce, se kterým bych měla větší pouto než se psem od sousedů...Promiň Bety.

Časem si další sousedka pořídila psa, Šicuňáka Matýska. Začala jsem chodit i tam. Bylo to bezva venčit psy, ale já chtěla něco víc. Tohle mi prostě nestačilo.

I těžké časy jsou součástí našeho životního příběhu. Když je uznáte a překonáte, nakonec se připojí ke zkušenostem, které vám dodávají moudrost.

Já jsem typ člověka, který si jde pevně za svým cílem a neztrácí důvěru ani po 10-ti letech. Věřím, že kdybych psa ještě něměla, tak o něj budu škemrat hodně moc dlouho.

Psa jsem prostě ještě mít neměla, tak to bylo. Kdybych ho měla, Bůh ví co by se stalo.

Když mi bylo asi 10, tak jsme se přestěhovali na druhý konec Lanškrouna, do bytu 3+1. Prosila, slibovala, přemlouvala, plánovala jsem, ale nic. Žádný úspěch.

V létě r. 2006 si teta přinesla štěňátko maltézáčka! Bydlela jeden blok od nás, takže jsem byla v sedmém nebi. Bylo to super. Pes byl tety, takže KDYKOLIV stačilo seběhnout ulici a mohla jsem jít se Sárinkou na procházku nebo k ní si s ní hrát. mohla jsem s ní dělat SKORO (to je právě to proč jsem chtěla vlastního psa...nebylo by tam to skoro) všechno.

Se Sárinkou jsem cvičila, byla skvělá. Všechno se jí dařřilo a bavilo jí to.

V zimě roku 2008 se ke mně při přemlouvání táty na psa přidala i mamka. Přemlouvali jsme tátu. později se zapojila i celá rodina (babičky, dědové, tety), ale nepomáhalo to...Až 11.5.2008 TÁTA PSA DOVOLIL!!!!

Bylo to jako ve snu. Říkala jsem si: takže ta dřina za to všechno stála!! Byla jsem ten ejšťastnější člověk pod sluncem...

V srpnu 2008 jsem si přinesla šťěňátko Parsona a Sárince jsem se přestala věnovat.

Její chování se zhoršovalo. Takže sem se ted po 2 letech rozhodla, že je čas to napravit, sárinka začíná trénovat. Přeji nám (není to divné??) aby nám to šlo a něčeho jsme dosáhli :))

Sny, které máte o své budoucnosti, jsou to, co se vám zdá v noci. Je to něco jako utkvělá myšlenka. Jsou to, po čem vaše srdce touží. Udržují vás v pohybu. Vnímejte skutečnost a ponechte si otevřená zadní vrátka, ale VŽDY NÁSLEDUJTE SVÉ SNY, AŤ SE DĚJE CO CHCE.